Ilija trojanow: Moc a vzdor

Akropolis

moc a vzdor.indd 1

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 2

03.09.18 17:36

Ilija Trojanow Moc a vzdor

Pล eklad Radka Denemarkovรก

moc a vzdor.indd 3

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 4

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR a Goethe institutu.

The translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut.

Originally published as „Macht und Widerstand“ © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main, 2015 © Translation Radka Denemarková, 2018 © Epilogue Dušan D. Pařízek, 2018 © Graphic & Cover Design Juraj Horváth, 2018 © Filip Tomáš — Akropolis, 2018 ISBN 978-80-7470-216-7 ISBN 978-80-7470-217-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-218-1 (ePUB)

03.09.18 17:36

Abdulrahmanovi PaĹĄovi

moc a vzdor.indd 5

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 6

03.09.18 17:36

Román vznikl na základě ústních a písemných svědectví někdejších bulharských politických vězňů a důstojníků Státní bezpečnosti ve výslužbě. Části „z archivu Státní bezpečnosti“ jsou originální dokumenty dobových a dostupných složek jednoho z vězňů.

Do němčiny je přeložil Alexander Sitzmann.

moc a vzdor.indd 7

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 8

První krok dějin je tragédie, druhý absurdita, třetí absurdní tragédie.

Milčo Minkov, kat a amatérský filozof

03.09.18 17:36

1999 VYPRÁVÍ

Dřív považovali nevěru za nemravný čin. Za projev zkaženosti kapitalismu. Pokud byli ovšem nevěrní členové strany, bylo to hned něco jiného, říkalo se, že se dopustili drobného přehmatu, tolerovatelného omylu, jednali neuváženě, to se může stát každému. A když fízl svedl dělnickou dcerku, soudruzi mu uznale poklepali na rameno. Ty uličníku, mazanej lišáku. A když někdo z těch nahoře sbíral milostné pletky jako státní vyznamenání, obdivovali jeho svůdcovské umění.

I to se změnilo. Dneska morálku určuje dolar.

Nová doba se řítí střemhlav kupředu, podél silnice se šťavnatě lesknou rozkrojené melouny a lákají zákazníky. Klobouk dolů před prodavači, co překypují nápady: injekční stříkačkou vstříknou do melounu dvě kapky moči, nedozrálou dužinu tím zbarví do krvava, nádherný a zralý meloun, jen se zakousnout. Elegantní a rychlé řešení, adekvátní překotnému rytmu nové doby, proč se piplat s vleklým pěstováním, štěpením, roubováním. Předci zdlouhavě a po několik generací křížili prasata se stonožkami, aby na konci řetězce prodávali prasečí nožičky. Mičurine, hrdino všech hospodských zahradníků a hospodářů, jak se ti jenom povedl traktor odolný vůči korozi? Jednoduchý, ale rafinovaný, zkřížený s bramborami…

Trubky, pozouny a fanfáry jsou pasé, en vogue je troubení drahých aut a prostředníčky vystrčené z oken, v obou směrech sviští pneumatiky, ve zpětném zrcátku se zrcadlí 9

moc a vzdor.indd 9

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 10

marnost světa, v příkopě se válí hadr špinavý od oleje, roz­ drobené zbytky domácího chleba, shnilé švestky a passat, rok výroby 1977, student ekonomie si dlouho utrhoval od huby a na auto si našetřil v západoněmeckém průmyslovém maloměstě, živil se konzervami z domova, ještě před hodinou zelený vůz šlapal jako hodinky, relikt z dob nouze, na zemi stojí vedle otevřeného kufru tašky, čas se zastavil, doba čekání. Škoda přeškoda, že se století řítí ke konci. Co takhle stihnout opravnou reprízu, v poslední chvíli vysmrkat jedovatý hlen?

Hlavně žádná lítost a krasosmutnění, proroctví pro nadcházející sekulum jsou oslnivá, nevěšme hlavu, baterie a akumulátory jsou nabité. V okresním městě Sevlijevo se z domu do tmy vyplížila stařenka, v ruce drží kazetový magnetofon, v posledních letech tak tráví každou noc. Chvěje se po celém těle, přístroj tiskne k hrudi, stiskne tlačítko nahrávání, zadrží dech, dává bedlivý pozor, aby ze sebe nevydala ani hlásku a bezděčný sten, nesmí zaplašit hlasy. Staršího bratra odvedli za šedavého rozbřesku, nikdy se nevrátil. Určitě jí volá, mluví k ní nocí, o tom je žena přesvědčená. Byl veselý a společenský, stmeloval kamarády, kdyby tu na dvoře nestála s kazeťákem každou noc, nikdo by hlasy nezachytil a nevyslyšel, stojí potichu, bez pohnutí, aby nepolekala hlasy, tak dlouho němé. Jednou za měsíc se v domě, který se rozpadá, zastaví syn, stoupá po schodech, v levé ruce igelitovou tašku s prázdnými kazetami. Dlouho se nezdrží, ani nemá čas ochutnat štrúdl, co mu upekla. Kus mu zabalí do utěrky na cestu, zhltne ho u benzínky. Ve dne si přehrává noční nahrávky, sedí v kuchyni, jediné místnosti, která je v zimě vytopená, nohy v teplých, tlustých ponožkách, které sama upletla, ale žádné hlasy neslyší. Nejdřív schraňovala kazety ve skříni a zamykala na zámek. Skříň je dávno plná. Zavře unavené oči, čeká na další noc.

Někteří se řítí kupředu jako lhostejný a namydlený blesk, ztuhnou za volantem v nepřirozené křeči, jiní řídí ledabyle, 10

03.09.18 17:36

jedním palcem a kašlem silného kuřáka. Překážku včas odklidí z cesty jenom ten, kdo ji za kouřovými skly včas zahlédne a přibrzdí. Některé tváře jsou bledé, nehybné a nevýrazné, jiné vypadají uříceně, jako by se umyly ve vařící vodě, třeba tvář ředitele věznice, který horlivě a srdečně vítá pozvané novináře. Pod pravým okem má krvavou podlitinu, v levém oku tik. Novinář se ptá: „Sloužil jste tu za starých časů?“ „Ne.“ „Odkdy tu pracujete?“ „Teprve od roku 1980.“ „To ale byly staré časy, ne?“ „Ne, ty byly předtím.“ „Předtím?“ „Ano, v padesátých letech.“ No, nejsou rozkošná, ta lidská mláďata? Rychle každému kořalku, dolévat, dobře zamíchat karty, švindlovat se bude co nevidět. „Ale upřímně, jen mezi námi. Co jste tenkrát dělali… s mrtvolami?“ „Někde je zakopali, zahrabali, tady ne, ne na našem pozemku, to ne, děs a hrůza, no, jen si to představte, vyváželi to za hradby vězení, zápisy a svědectví nemáme, já tu tenkrát, jak dobře víte, ještě nebyl, víc vážně nevím, jen při kopání občas narazí na lebky.“ Novináři se přesunou do městečka Pravec, na mezinárodní konferenci o humoru a vrchnosti, ušetří náklady, zabijí dvě mouchy jednou ranou. Jsou v dobrém rozmaru, taje, zimní břečka a plískanice pomalu mizí, před sebou širokou dálnici života, čas přesýpacích hodin odsypal na obou koncích rovnoměrně. Dřív byli zalezlí, do ničeho a o ničem nesměli mluvit, teď se do dění pletou, ovšem jen velmi velmi opatrně, našlapují tiše a po špičkách chodí kolem horké kaše. Paměť vyplivne jako na zavolanou vzrušující vzpomínku na den, 11

moc a vzdor.indd 11

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 12

kdy byl zahájen provoz továrny na výrobu polovodičů, zrovínka ve vesnici jménem Pravec, kterou povýšili na městečko, když pominuly počáteční zmatky kolem nevyjasněných kariér. Generální tajemník Živkov — nedávno pochovaný se všemi státnickými poctami, za přítomnosti novinářů, kteří dospěli k vyváženému resumé — o životní úroveň a rozkvět vesnice se zasloužil on: „Jsem opravdu nesmírně šťastný, že dnes stojím právě na tomto místě a mohu slavnostně otevřít továrnu tak dalekosáhlého významu. A slibuji vám, soudružky a soudruzi, že pokud dnes vyrábíme polovodiče, zítra už budeme vyrábět vodiče celé.“ Při vzpomínce na dávný žert se novináři zasmějí, někteří nuceně, je to taková zkouška, protože když se někdo nepřidá, znamená to, že vousatý vtip zná nebo ho nepochopil. „Počkejte, tenhle je lepší. Živkov pronáší další slavnostní řeč: ‚Dnes je socialismus v pětině zemí světa, ale přísahám při Marxovi, Engelsovi a chánu Krumovi, že jich už brzy bude desetina.‘“ Před nimi se loudá a pomalu supí náklaďák. „Rovnováha, můj milý, rovnováha je základ. Vyvážit na jemných vážkách dobro a spravedlnost. Ale jak se správně rozhodnout?“ Trápit se trápením.

Malý byt ve čtrnáctém patře satelitního městečka v satelitní zemi. Cena: kdysi deset let čekací lhůta na dekret, dneska deset tisíc dolarů na ruku. Výhled na nekonečné lány sídlišť.

Na severu se vlní výběžky pohoří Plana, na jihu se tyčí impozantní hora, na jejím úbočí vila, digitálně opevněná, stavební skvost a přehlídka nejmodernějších bezpečnostních zařízení.

Mezi záhony chryzantém panuje sedlácká vychcanost. Těsný byt kontra rozlehlá vila. Dva starci, kteří si uschovali všechny účty svého života. Uložené v paměti a odložené mezi archivní spisy. Hvězdy na nebi jsou karikatura pitvorného obrazu 12

03.09.18 17:36

jedné stařecké tváře, v zrcadle se rozpíjí druhá propadlá a vrásčitá tvář.

Století se rozpouští, pod jazykem uvízly zbytky hořkých bonbonů, milá otčino, žebřík bez příček, ty ráji na zemi, pod pískavicí vyčkávají mrtvoly, tvá nádhera nezná hranic, hromada melounů napuštěných močí a na krajnici lidé v potu svého zoufalství. My ale svištíme dál. Hlavně nezastavovat.

13

moc a vzdor.indd 13

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 14

KONSTANTIN

Jaké je tvé jméno, zrado? Kde bydlíš, jakou máš velikost oblečení? Dostáváš důchod? Má tvá dušička pokoj? Píšeš knihu vzpomínek? Kolika parchanty jsi oblažila svět? Naučilas je zradit všechno a všechny?

Některé dny je tlak vody tak slabý, že do čtrnáctého patra nedosáhne. Z kohoutku sotva kape. Plastové kbelíky mám připravené a plné vody, lednička je plná lahví s pitnou vodou. Bez sprchování se dočasně obejdu. Životní podmínky málokdy plnily moje představy. Z okna kuchyně dohlédnu na novinový stánek a autobusovou zastávku, naproti vede přes kanál můstek k tržišti. Jakmile ráno prodavač odemkne mříž stánku, natáhnu si přes pyžamo kalhoty a bundu, seběhnu dolů, koupím noviny, snažím se střídat tituly. Dvoje noviny denně si můžu dovolit. Když koupím třetí, musím se při večeři uskromnit. Což mi nevadí, je to jen otázka cviku. Miska jogurtu, krajíček chleba, víc nepotřebuji. Většinou koupím 24 HODIN + STANDART, příležitostně PRÁCI + POLITIKU, zřídkavěji SLOVO + DEMOKRACII. Nebo KAPITÁL. Výběr je pestrý, víc novin než informací. „Nekupujte noviny kvůli jednomu článku, baj Konstantine, jsou to vyhozené peníze.“ Majitel kiosku se dívá na noviny, co držím v ruce, ukáže na lavičku u autobusové zastávky. Je to přátelsky míněné gesto, stejně se mě dotkne. On si tu od časného rána 14

03.09.18 17:36

do pozdního večera pohodlně dřepí v sevření informací, které pro něho neznamenají nic než obživu. Kruhy pod očima má poslední dobou výraznější. S díky odmítnu. Připadalo by mi to jako využívání, sám obrací každé leva.

Noviny prolistuji jako každé ráno s odporem, nad šálkem bylinkového čaje, nechávám ho louhovat sedm minut (vím to na minutu přesně, poslední dárek, který jsem dostal od bratra, byly kuchyňské hodiny). Politika se mi odjakživa hnusila. A jsem donucen se jí celý život zabývat. Kdo v cele vlastnoručně a sedmkrát rozebral Kapitál, plnicím perem, které dělalo kaňky, sní o časech, kdy podobná díla nebudou zapotřebí. Jako vězeň jsem neměl na vybranou, nezbývalo mi než studovat „klasiky“, tak jako ďábel studuje evangelium. Co je na tom démonického? Demaskování svatých!

Noviny přečtu rychle. Vím, co hledám; ostatní přelétnu očima. Tomu se říká umět číst mezi řádky, říkají to ti, co mezi řádky píšou. Ze stínu, který vrhá oficiální propaganda, lze odhadnout postavení slunce. Kdo tohle umění ovládá, bývá i ve vězení lépe informovaný než lidé na svobodě, k nimž vanou palcové titulky novin, příjemný vánek polopravd.

U snídaně (ovčí sýr, tlusté krajíce bílého chleba, v létě kus melounu, pár švestek nebo meruněk, v neděli vařené vejce) si v osm hodin poslechnu rozhlasové zprávy, následuje přehled tisku a téma dne. Kvůli důležitým parlamentním debatám zapínám televizi. V této zemi se vlastně nic důležitého neděje, tedy pokud lidé nevěří (tak jako já, ze zvyku, z tvrdohlavosti), že v každém článku a poznámce na okraj se zrcadlí něco zásadního. Čas mám pečlivě rozplánovaný. Nevím, čím své dny plní ostatní. Když se sejdeme, jednou týdně, ve středu dopoledne, mám za úkol analyzovat poslední vývoj. V zrcadlovém labyrintu politického dění se každý nevyzná. Ostatní se hádají většinou z neznalosti, odporují mi zbrklými argumenty.

Chtějí ukázat, že mají svou hlavu, ale nepoužívají mozek.

15

moc a vzdor.indd 15

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 16

Je to rozšířený nešvar. Podělíme se o láhev domácí rakije, kterou si přineseme z domova. Někteří (není jich mnoho) si u hospodského objednají malou kávu. Servíruje ji se dvěma kostkami cukru zabalenými v tenkém papíře. Dřív stávala na stole cukřenka. Na konci našich rozvleklých dopolední bývala prázdná. Hospodský by nás tu netrpěl, kdybychom kdysi nezachránili jeho otce, třeli jsme mu tělo, spojenými silami na děravém člunu v ledové vodě. Ti, kdož si dávali do kávy příliš cukru, drželi jeho život jeho otce v teplých dlaních, zachránili ho před umrznutím (jednomu museli amputovat obě nohy). Ve vzpomínkách příbuzných jsme my všichni, co tady každý týden u skromného stolu pijeme vodu z kohoutku, štamprličku domácí kořalky, kávu, co jsme mládí strávili ve vězení a po lágrech, byli po desetiletí ostudnou skvrnou na rodinném portrétu. Scházíme se. Ať prali ubrus rodinné historie sebečastěji, tenhle nedostatek se nedal odstranit. I hospodský nadává na paličatého otce, proklíná tu zatracenou dubovou palici, co mu znemožnila pohodlnější, úspěšnější život. Pokud člověk chtěl, aby na něho byli příbuzní pyšní, musel usilovat o nenápadnost.

Je jedno, o čem je na začátku řeč, stejně se nakonec stočí k tématu, které nás stmeluje, jednou týdně vykřičíme bezmoc, hulákáme, překřikujeme se, až nás hospodský žádá, abychom se laskavě mírnili, hosté u okolních stolů si prý stěžují. „Stěžují si na hluk, nebo na obsah?“ zeptám se. „Nemusíte napravovat zavšivenej svět zrovna v mojí hospodě!“ Jeho tón je spíš prosebný než hašteřivě vzteklý.

Rozhlédnu se po okolních stolech, pozorně si prohlédnu maloměšťáky, najednou uhýbají očima, přímému pohledu se vyhýbají. Není těžké uhádnout, co si o nás myslí… Dejte nám pokoj a neotravujte (ergo: smiřte se s porážkou), minulost nechte spát a zarůst travou (ergo: pohřběte ji), proč 16

03.09.18 17:36

donekonečna jitřit staré rány (ergo: starejte se raději o ty nové). Dokonce i u našeho stolu, a to jsme v žalářích odseděli odhadem dvě století, se minulost příležitostně baga­ telizuje. „Holt jsme měli smůlu,“ stěžuje si jeden, „naše generace měla smůlu, příšernou smůlu. Narodili jsme se ve špatné době, neměli jsme šanci.“ „A co bylo na naší epoše tak hrozného,“ skočím mu do řeči. „Něčemu jsme věřili, za něco jsme bojovali, byli jsme ochotni obětovat i vlastní život, protože jsme měli ideály, které nás přesahovaly. To byl dar osudu. Nechtěl bych žít v jiné době.“ „Určitě?“ ptá se Toma, jeden z mála, koho počítám mezi přátele. „Ještě raději bych žil v hodně vzdálené budoucnosti.“ „Až…?“ naváže Toma, jako bychom si tu slovní výměnu předem nacvičili. „Až nebude existovat policie, vězení, ministerstva, špatná rakije!“ „Ty se nikdy nezměníš, Kosťo.“ „To má být lichotka?“ Ostatní souhlasně zamručí, typický Konstantin, vždy je vzdorovitě v opozici, z principu, šašek jeden. Vždycky musí všechno zpochybnit. Já vím, že jim lezu na nervy. Už radši držím hubu, nepletu se do diskuze. Když se objeví první polední hosté, hospodský nás vypoklonkuje. Ještě postáváme venku, v hloučku, nemůžeme se odtrhnout, pomalu se loučíme a trousíme domů. Šarlatánský mastičkář, co v lágru strávil necelý rok, mi chce na rozloučenou vnutit sedativa. „Nesmíš si všechno tak brát, kamaráde.“ Poklepe mi na hruď. „Obětoval ses dost, udělal jsi toho víc než kdokoliv z nás.“ „Ani nevíš, jakou máš pravdu,“ odpovím. „Všichni, co přinesli ještě větší oběť než já, leží v hrobě.“ 17

moc a vzdor.indd 17

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 18

Výtah je často mimo provoz. Bytovka má sice ještě jeden, ale v něm zas pro změnu už dost dlouho nesvítí světlo. Děti od sousedů vědí, že jsem v prostoru, který nebyl o moc větší než výtahová kabina, strávil dny, týdny, měsíce, od té doby mají z té tmy a stísněnosti strach a (A na jak dlouho tě, strejdo, zašili?

Kolik je ti let?

Pět.

Na tak dlouho, kolik ti bude, až budeš dvakrát starší než dnes.

Nerozumím!) zvoní u mě: „Strejdo, svezeš nás dolů?“ Líbí se jim moje vyřezávaná hůl, bílé vousy. Venku si hrají mezi plevelem a sutí, ale jakmile zahlédnou, že se vracím z nákupu nebo namáhavé procházky, ke které se pokaždé donutím silou vůle, okamžitě přiběhnou. Špičkou hole stisknu tlačítko mezi oběma výtahy. Kdysi svítilo červeně. Zkontroluju poštu, klíček se zasekává v zámku, schránka je prázdná.

Tak ubíhá čas. V nedobrovolném bdění. V noci pozoruji siluetu pohoří Vitoša. Na zeď přibíjím další pomyslný hřebík pro dávno nahromaděné vzpomínky, tlačím se do taxíku, který řídí kuřák, moje touha je po letech odříkání jako odhozený špaček cigarety. Posbírat nedopalek za nedopalkem, rozdrobit zbytky tabáku do dlaní, nacpat je do nejdelšího z oharků, zapálit si, vystoupit, vyšplhat na na nikdy neosvětlený vrchol nespavosti. Vitoša, pro alpinisty příliš snadný cíl, pro snílky s hůlčičkou příliš namáhavá.

Sousedka na konci chodby, zdravotní sestra ve věku, kdy si i rtěnku decentní barvy nanáší v příliš silné vrstvě, si o mě dělá starosti, protože se izoluji. Když se jí zeptám, k čemu by mi byla družka, vytasí se Dora s dlouhým seznamem důvodů a na závěr dodá, že se o chléb vezdejší máme dělit s bližními. Na to opáčím, že o svůj kus žvance se dělím s potulným psem, co se za mnou trmácí čtrnáct pater, protože ho většina 18

03.09.18 17:36

sousedů pokaždé vyžene z výtahu. Drží se života zuby nehty, navzdory zmrzačení, přední noha chromá, spí přede dveřmi Dořina bytu, krmen je před mými dveřmi, to nás tři spojuje.

Občas ho pozoruji kukátkem, houževnaté zvíře.

Dřív mi kamarádi šeptali, pochop, my nejsme odolní jako ty. Znělo to jako výčitka, jako by zásadový postoj byl něčím na způsob vady, jako bych nebyl v právu, když odmítám dělat kompromisy a nevzdávám se. Když jsme se pohádali, což bylo zřídka, protože už i hádka se mnou mohla vzbudit podezření, předhazovali mi, že nejsem dostatečně shovívavý.

Když je člověk sám, má šanci poznat zajímavého člověka. Plácl jsem to do větru, citát jsem připsal Montaigneovi. Dora mě za několik dní opravila. Je snazší být sám úplně než nebýt sám nikdy. Autorem je prý Michel de Montaigne. Já se spíš ztotožňuji s výrokem La Bruyéra: Je velké neštěstí, když někdo neumí být sám. Na mou námitku Dora opáčí, jistěže toužím po kontaktu s lidmi, ovšem pouze s takovými, kteří neexistují. Můj citát prý naproti tomu nezná nikdo kromě mě, klidně ho mohu vydávat za moudro, které zrodila moje hlava.

Doře se spánek taky někam zatoulal, v noci brouzdá po internetu, mezi dvěma partiemi bridže (Hospital Bridge, webová stránka oblíbená hlavně u lidí na noční službě) zkouší zařídit ideální virtuální nemocnici, která si zaslouží označení Městská. Shromažďuje a porovnává nabídky, než objedná infuzní stojany, které jí v denní praxi chybí, nové rošty do zdvižných postelí a zdravotní matrace, polštáře, zádové opěrky, pohybové dlahy, všechno promýšlí do nejmenších detailů, zařizuje „Nemocnici zdravého rozumu“, jak ji pojmenovala, no, trochu jí pomohl soused na opačném konci chodby. Dlouhé hodiny plní nákupní košíky, a nakonec zboží neobjedná. Nejraději by si bezmocí a vzteky rvala vlasy, všeho je tak snadno k dostání, vypráví mi během jedné z našich společných pochůzek, nakupujeme spolu povinně 19

moc a vzdor.indd 19

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 20

od té doby, co v mé nákupní jutové tašce vyslídila nahnilá rajčata. Dora trhovcům nedůvěřuje a o mých schopnostech nenechat se napálit si nedělá iluze. „Ale v zásadních věcech mě nikdy nikdo nedoběhl.“ Směje se mi, jako bych byl malý špunt, co se dospělácky naparuje. „Ano, jistě, pane Šejtanove, velkohubé proslovy a shnilá rajčata.“ Má talent věci pojmenovat trefně a lakonicky. „Stačí třikrát kliknout,“ pokračuje a zkoumavě si měří nabízenou zeleninu, „tři krátká kliknutí, chápeš, a bylo by po starostech, měli bychom křeslo pro dialýzu, elektricky nastavitelné, mobilní a stabilní, za tisíc dolarů, vlastně za hubičku. Měl byste se propadnout hanbou, nabízet takováhle rajčata.“ „Všichni nemají takové vznešené nároky jako vy, velevážená dámo.“ „Ano,“ odpovím, „za hubičku. Za nedosažitelný sen.“ Mohli bychom se rozloučit na chodbě, jak se ale mám otočit zády ke smutnému člověku. Od té doby, co vím, jaké má ráda sušenky, mám doma vždycky několik balíčků v zásobě, vedle po léta nedotčené láhve whisky, dárek od emigranta, který se přijel podívat domů.

Přes všechny stařecké neduhy a choroby jsem ještě jakž takž při síle. Stáří je nepřítel, neúprosný jako Státní bezpečnost. Už roky bojuji na dvou frontách. Můj internista žasne. Jsem prý živoucí důkaz, sděluje mi s hrdostí heretika, že duch je silnější než hmota. Namítnu, že nemusí nastavovat laťku hned tak vysoko, vysvětlení je jednodušší, mám nevyrovnaný účet se zradou. Dokud ho nevyrovnám, budu poctivě polykat tucty prášků, aby mě udržely při životě, zatímco budu trpělivě čekat na další příležitost.

Coby stařec stojím ráno zpříma u těžkých dveří.

20

03.09.18 17:36

METODĚJ

Albena vykouzlila fantastickou oslavu. Nejdřív vyhrožovala, ještě jsme spolu, miláčku, neskončili, nemysli, že ti to jen tak projde, ještě si to vyřídíme, nejradši bych se na to vykašlala, ale už jsme rozeslali pozvánky, byla by to i moje ostuda, a tak dále, a tak dále. Organizační talent má mimořádný, to se musí nechat, ví, co se sluší a patří. Slavnostní výzdobu a opulentní oslavu chystala dlouhé týdny. Sedmdesátka je ocenění životních zásluh, zafilozofovala, když jsme si lámali hlavu, jak si s oslavou poradíme. Chápu, co tím myslí, člověk udělal, co udělat mohl a měl, je čas na bilancování, kdo se má čím pochlubit, ať se pochlubí a přijímá pocty. Ze staré gardy vysoce postavených důstojníků dorazili všichni, co jsou ještě naživu, dokonce i dva generálové mi prokázali tu čest. Samozřejmě dorazili jako poslední. Uniformy zasalutovaly, vzdaly vojenskou čest, pak uniformy svlékli, vyhrnuli rukávy, debužírovali v košilích. Na pozvánce stálo: „Žádné dary, prosím.“ (Případné finanční příspěvky posílejte na níže uvedené konto sirotčince.) Tenhle trik Albena odkoukala od londýnské neteře, jela za ní beze mě, ve stejnou dobu se v Paříži konal sjezd Socialistické internacionály, naše strana měla status pozorovatele, nebyl jsem členem oficiální delegace, což mě nakrklo, že prý neumím jazyk, jako by ostatní byli kohorta rodilých žabožroutů, ale na mě si nepřijdou, mě nenapálí, je jasné, že nás chtějí dostat od válu, vyretušovat ostudnou skvrnu na skupinové fotografii, k čemu takové

moc a vzdor.indd 156

156

03.09.18 17:36

cavyky a kosmetické úpravy, stejně nás jednoho dne Internacionála přijme, proč to svatouškovské pokrytectví. Pozveš lidi na oslavu a řekneš, ať nenosí dárky, vysvětlovala londýnská neteř, nedorazí s kyticemi, pralinkami, sektem, když si to oslavenec nepřeje. Zvyk je ale železná košile. Takže někteří opravdu nic nepřinesou, ale jiným to nedá, vykoumají něco opravdu mimořádného, sáhnou hluboko do kapsy. Na konci narozenin jsi obklopen skvělými dary. Albena sbírá takové nápady, v tom je nepřekonatelná. Na oslavě jsem si připadal jako na nějaké dávné interní poradě. Generálové se shlukli, obklopeni pobočníky. Majorové vytvořili vlastní skupinku. Chyběl už jenom program jednání, přestože jsme byli připravení: Lili Ivanova zazpívala několik šlágrů (dárek od Albeny), vystoupila v upnutém bílém kostýmku, rozdávala polibky na všechny strany jako sladké bonbónky, brzy se vytratila, všechny ale uchvátila zářivým kouzlem své osobnosti. Proslovy a zdravice mě vynášely do nebes, jeden projev pronesl stranický kolega, další starý kamarád, třetí zástupce Svazu podnikatelů, i já jsem řekl několik slov, ale až po jídle, bufet byl plný dobrot, které mám rád. Pak kolovaly fotografie, každý měl za úkol jednu přinést, Metůdek býval fešák, řekla Albeně manželka jednoho z generálů, Albena zářila, měla výtečnou náladu, všechno běželo jako na drátkách. Lidé se bavili. Kolovali, mísili se, vznikaly nové skupinky. Kamarádi, co sledují technické novinky, mají přehled, jeden byl dokonce onehdy na veletrhu až v Essenu, Západní Německo, klobouk dolů, já přenechal vývoj nových technologií ve firmě mladším. Nedokážu udržet krok se sprintem překotných novinek, sám se sotva držím na nohou, tak zní moje oblíbená průpovídka. A mám kamarády, kteří naopak nedělají vůbec nic a užívají si zasloužený důchod na pohodlném výminku.

Atmosféra byla poklidná jak vodní hladina, kterou jemně čeří vánek a přepršky smíchu a vlnky mírně šplouchají, 157

moc a vzdor.indd 157

03.09.18 17:36

dokud nějakého pitomce nenapadlo, že by nám Zdravko mohl přednést pár svých básní. Vydal sbírku, což mi ušlo. „Dejte mu pokoj, ať si užije večírek,“ vložil jsem se do hovoru, chtěl jsem zabránit nejhoršímu, „proč toho nebožáka otravujete?“ „Ne, ne, vůbec mě to neobtěžuje, právě naopak, je to čest, pokud si to jubilant přeje, milerád mu složím poklonu.“ Nemohl jsem reagovat jinak, než poděkovat a souhlasit.

Ani na oslavě vlastních narozenin nejsem svým pánem. Ještě jsem neztrácel poslední špetku naděje. „Nestresuj se. Sbírku s sebou určitě nemáš.“ „Bez obav,“ chlácholil mě Zdravko a oči mu zvlhly dojetím, „některé básně umím zpaměti, poradili mi to lidé od fochu. Prý je to u básníků běžné, teď jsem pochopil proč, verše se hodí pro takovéto příležitosti, šance, jakou člověk dostane jednou za život, to bych si nikdy neodpustil, kdybych zklamal očekávání přítomných.“ Kdosi zakřičel „ticho“, skupinky se shlukly kolem básníka a ztichly, ale na prťavého Zdravka viděli stejně jenom ti vpředu. „Podejte někdo stoličku, potřebujeme podnožku pro básníka.“ Zaťal jsem zuby a podal jim stoličku. Zdravko se zul.

Měl barevné, pruhované ponožky, pravý palec celý zalátaný.

Odjakživa lakomec, říkalo se, že na stavbu své vily používal vězně. Nevím, co je na tom pravdy. „Milí přátelé, je to pro mě velká čest, jsem nesmírně nervózní. Znáte mě dobře a víte, že mám nervy ze železa, ale tohle je něco jiného, mám žaludek na vodě a třesu se jak sulc a jak bych to vyjádřil přesně, moje pocity víří jako netopýři, doufám, že mi ten příměr ctěné publikum promine. Rád bych tuto báseň, která se jmenuje Svatojánská muška, věnoval hrdinovi dne, kterého si hluboce vážíme jako kolegy, občana, člověka, přítele.“

moc a vzdor.indd 158

158

03.09.18 17:36

Zaburácel potlesk, jako „hejno černých vran“, jako „nárazy smečky žraloků“, pomyslel jsem si, Zdravkovo poetické blábolení a patos byly nakažlivé. Střídavě burácel nahlas a mluvil potichu, hlas stoupal po škále tónů jako po žebříku, vzápětí padal do hlubin, jako by se pod ním prolomily shnilé příčky: Svatojánská muška Létáš za mnou Každou noc Jak smyslů zbavená Proč?

Mé já je zmatené Tvé já je zmatené Setkaly se Ve zmaru světa Zdravko udělal dramatickou pauzu, jako to měl ve zvyku Živkov, když se zaklínal Dubnovou linií strany,. Pauza byla dlouhá a to, co následovalo, bylo přinejmenším stejně důležité jako Dubnová linie. Zdravkovu hlasu se podlomila kolena, zašeptal: V mé dlani Našlas klid.

Políbil jsem tě, políbilas mě.

Pustil jsem tě Oknem Do noci Světlušku, světlonoše světa!

Törlü govna. Domácí pálenka z vlastního hajzlu. V lahvičce od parfému. Vzpomněl jsem si na větu: „Když slyším slovo ‚báseň‘, sahám po pistoli.“ Rozhlédl jsem se. Samí muži, 159

moc a vzdor.indd 159

03.09.18 17:36

kteří se naučili nedávat své pocity a názory najevo. Z bezvýrazných tváří se nedalo nic vyčíst. Nastala trapná pauza. Čekal jsem, že ostatní nějak zareagují, Zdravka obklopí, poklepou mu uznale po zádech, budou předstírat nadšení, jak se v takových situacích sluší a patří, ale kdepak, čekali, co udělám já, iniciativu měl převzít jubilant. Albena mě popostrčila dopředu. Zase mám sračky uklízet já. Tak do toho, ať to máme za sebou, říkal jsem si. Tři kroky vpřed, objal jsem Zdravka, bylo to potupné a směšné, protože jsem se k němu musel sklonit. Pevně jsem ho stiskl a pošeptal mu do ucha, aby nás nikdo neslyšel: „Batko, to se mi moc často nestává, že by někdo tak přesně vystihl, co cítím. Vidíš mi do duše. Tvoje slova mě hluboce zasáhla.“ Idiot, jsem prostě idiot, pocítil jsem úlevu, pyšný na svůj improvizační výkon, pomyslel jsem si, tak, a máme to za sebou, otočil jsem se a těšil se na další sklenku lahodného červeného vína Mavrud. „Skutečný umělec si cení vzácných chvilek, kdy narazí na opravdu vnímavé posluchače, taková příležitost se musí chytit za pačesy,“ uslyšel jsem za zády Zdravkův hlas. „Zvlášť když může přednést báseň jako stvořenou pro takovou příležitost. Jmenuje se ‚Zrození‘. Věnujte mu, moji milí, vteřinku trpělivé pozornosti.“

moc a vzdor.indd 160

Sklenice naplněná Láskou.

Přisátý ke rtům A opilý Z jediného doušku.

Já, starý Alkoholik, Plný vypitého moře Zhořklého vína, 160

03.09.18 17:36

Vykvašeného Z hroznů Mého života. „A teď si připijeme,“ zakřičel kdosi. „Pořádný přípitek.“ „Na lásku.“ „Na víno.“ Všichni zatleskali, tu a tam se ozvalo „bravo“. „Na život, na zdraví,“ ozýval se cinkot sklenic, „na život, na zdraví“, odpovídali shromáždění sborově. Připíjeli nejen na mě, oslavence, ale na všechny, na náš život. Zdvihla se vlna euforie, kterou společně zažíváme zřídka, soudržnost je třeba řádně zapít. Albena byla spokojená, usmívala se, narozeninová oslava (dneska se říká party) měla obrovský úspěch. Jen Zdravko byl trochu zmatený, protože jsme ho přerušili hned po první sloce. „Ještě dvě sloky,“ protestoval, „báseň má ještě dvě sloky.“ Rychle jsem ho utěšil novou skleničkou Mavrudu a přiťukl si s ním. Hodně nahlas jsem řekl: „S přáteli jako ty, milý Zdravko, není nouze o kreativní přípitky.“ V duchu jsem si pomyslel: patří ti to, milánku, nemáš dělat tak dlouhé pauzy.

Nejspíš jsem večer vypil moc koňaku, který mi slavnostně předal major Cankov, pardon, oprava, bankéř Cankov, („žádné dary, prosím“ se osvědčilo báječně): „Už jsem pil všechno možné, ale tomuhle se, kamaráde, nic nevyrovná, jednou okusíš, není cesta zpátky.“ Rémy Martin Louis XIII Grande Champagne! Dárek v rudém balení jsem rozbalil v úzkém kroužku, už ta nádherná láhev, snědá kráska z Moulin Rouge s plnými, oblými boky, ozdobou z peříček, ta jiskřivá síla a přesvědčivost, ta chuť! „Kamarádi, přísahám, viagra pro chuťové buňky.“ Uniformy zíraly nechápavě, jako když nadloube volům. „No, netvrďte mi, proboha, že nevíte, o čem je řeč. V našem věku to znát musíte. Zázračná pilulka ze Spojených 161

moc a vzdor.indd 161

03.09.18 17:36

států, polkneš a můžeš vyrazit třeba i do nočního života na Pigalle, vypustíš vercajk z vězení, stožár se postaví.“ Skončil, nalil všem. Jak se ukázalo, házel perly sviním. Šosáky a zabedněnce poznáš až na druhý pohled. Je to neuvěřitelné, ale ten pitoma Vladilen vážně řekl: „Martell mi chutná víc.“ Měl jsem sto chutí popadnout ho za flígr a vyhodit, což jsem nemohl udělat na oslavě sedmdesátin, pozvali jsme ho, protože jeho žena kamarádí s Albenou. Nemohli jsme tušit, že se jich jen tak nezbavíme a nevědí, kde nechal tesař díru. Další runda v nejužším kroužku, mezi svými, cítil jsem se jako ryba ve vodě, miluji spiklenecká společenství, kde se člověk uvolní, pokecá, v tom se mezi nás vřítila nějaká maškara, vrhla se na nás, pískot, výkřiky, nadávky, maškara se postavila v baletním postoji, špičkami od sebe, zamávala rukama jako labuť, udělala dívčí pukrle, uklonila se. Spíš se chtěla uklonit, ale ozvalo se bolestivé lupnutí. V koleni.

Nebo v kyčlích. „Tenkrát mi to šlo líp,“ řekla maškara omluvně.

Stál jsem si na vedení. „Tak vy si na mě, staří holomkové, nepamatujete. Pěkně jste mě tenkrát zmordovali, nevzpamatoval jsem se z toho dvacet let.“ A byl jsem doma. Padesátiny, památná oslava v kostýmech, byl jsem dost skeptický, protestoval jsem, taková blbost, dospělí chlapi v maskách, nemusím ze sebe dělat kašpara, abych se bavil. Ne, ty to nechápeš, nepřevlékneš se za Římana nebo Bogomila, tohle je něco nového, vklouzneš do kostýmu někoho, koho vyšetřuješ, staneme se objekty, které sledujeme. Znělo to dost uhozeně, nechtěl jsem kazit legraci a udělal jsem dobře, přicházeli jeden po druhém a byla to úžasná přehlídka: fanoušek Levski Sofie, fotbalového klubu ministerstva vnitra, v dresu a šálu s emblémem, lékař se stetoskopem kolem krku, starý udavač Cankov jako boxer, vytahoval se, že pestrý župan spíchla a vyšila manželka, údery

moc a vzdor.indd 162

162

03.09.18 17:36

zprava, údery zleva, vše­‑chno­‑nejlepší­‑k­‑narozeninám, jeho manželka upnutá v šatech s květinovým vzorem, Cankov měl župan rozepnutý, aby bylo vidět vytrénované tělo a vypracované svaly, byl ve skvělé formě, záviděl jsem mu, ale jen trochu, byl sice ve formě, ale i tu ztratí, s postupujícím věkem.

Vytahoval se, proto jsem ho popichoval a sprdnul, aby se vrátil na zem, tak ty necháváš sledovat nějakého boxera, jak to, že o ničem nevím. No, nesleduju, ale stát se to klidně může, i boxeři dělají voloviny, je to jen hra, vykrucoval se, neber pořád všechno tak vážně, Metoději. Dovol, abych ti představil naši novou primabalerínu. Stál přede mnou stejně jako dneska, Dimitrov, přestrojený za přenádhernou tanečnici, pevná a mohutná stehna pod baletní sukýnkou, těžká váha, dokonce si oholil nohy. Jen nesehnal baletní piškoty ve své velikosti, nikdo s tak velkýma a neohrabanýma nohama hodiny baletu nenavštěvuje, a tak odstřihl vršek u sešmaťhaných křápů, poslepoval je, vždycky byl zručný a nápaditý, Ivánek náš, později stejně chytře poslepoval i firmy. Já jsem si s převlekem hlavu nelámal, šel jsem za pravoslavného kněze. Pop potřebuje jen těžký černý talár, kříž, čepec. Kostým a rekvizity jsem si vypůjčil. Panáček se vykrucoval, nechtělo se mu do toho. Moralizoval, to nejde, takové rouhání, to je zločin, ty věci jsou posvěcené, mlel pořád dokola svoje litanie. Přerušil jsem ho. A udání, co píšeš na svoje ovečky, to není zločin a rouhání, co? Neboj se, tu tvoji svatou církev zesměšňovat veřejně nebudu, je to soukromý karneval, u mě doma. Tím hůř, zněla odpověď. Nakonec jsem mu pořádně pohrozil a ty hadry mi dal. A nezapomeň na čepici, tu chci taky. Poručil jsem mu, ať všechno nechá v konspiračním bytě, neměl jsem už náladu koukat na jeho usoužený ksicht a poslouchat fňukání. Převlek jsme nakonec měli všichni a byla to fakt zábava. Pop flirtoval s primabalerínou, fanoušek fotbalového klubu Levski Sofie skandoval a vyhrožoval, že zmlátí fanoušky armádního fotbalového klubu. Lékař 163

moc a vzdor.indd 163

03.09.18 17:36

měřil pulz, pokládal stetoskop na hruď, hlavně na bujná prsa žen, které si to nechaly líbit, kontroloval zorničky, určoval diagnózy, které si vymyslel, šibaleóza a motovidlositis. Moje diagnóza: satyriasis, miluje víno a pronásleduje mladičké nymfy. Řvali jsme smíchy, sranda k popukání, oslava padesátin se povedla, ale sedmdesátiny taky, Dimitrov předvedl slavný baletní výstup ještě jednou, úkroky stranou, výkop do výšky, ruce nad hlavou, cupitání na místě, výkon jsme odměnili pořádným douškem Louise XIII, na zdraví a ať žijeme věčně, pro aristokracii republiky jen to nejlepší, oznámil jsem slavnostně. Víc už si nepamatuji, nevím, kdo kdy odpadl a vypařil se, usnul jsem na gauči. Jedno vím ale jistě. Celé se to vyplatilo.

moc a vzdor.indd 164

164

03.09.18 17:36

(z archivu státní bezpečnosti) Zaslal vedoucí okrskového úřadu ministerstva vnitra v Panagjurište, dne 30. 01. 1952 zpráva od TS „Doktora“ Věc: Konstantin Šejtanov Zpráva Informátor sděluje, že se setkal s KMŠ a zjišťoval, kde se dotyčný v poslední době pohyboval a co dělal. Dotyčný vyprávěl, že se ucházel o přijetí na teologickou fakultu.

Na dotaz, proč si zvolil právě tuto školu, sledovaný objekt odpověděl, že je to dnes jediné místo, kde se může svobodně vzdělávat v oboru, který ještě považuje za smysluplný a užitečný — ve filozofii a jí příbuzných vědách. Na námitku, že povolání kněze nemá budoucnost, odpověděl, že si v zemi vydělává na chleba podobným způsobem více než 30 000 lidí, takže nevidí důvod, proč by se taky nemohl stát popem.

Mluvili jsme se o jeho příteli Stefanovi, který je momentálně ve vězení. Šejtanov řekl, že se mu S. o svých úmyslech nezmínil, nemluvili spolu o politických otázkách. Řekl, že kdyby něco věděl, vymluvil by mu to.

Dále se vyjádřil v tom smyslu, že si Stefan zničil život. A že nemá, co by dodal na jeho obranu. Ostatní členy skupiny nezná, dokonce se mě vyptával, jestli je znám já. Ke konci se zmínil, že hledá zaměstnání a že mu někdo

165

moc a vzdor.indd 165

03.09.18 17:36

slíbil pomoc, ale jméno onoho člověka a kde přesně by to mělo být, neřekl… „Doktor“: (podpis) ÚKOL Setkat se s Konstantinem Šejtanovem, zjistit, proč ho podle něj nechce nikdo zaměstnat a jak chce situaci řešit.

Vyhotoveno ve třech exemplářích 1 exemplář do pracovního spisu „Doktor“

moc a vzdor.indd 166

166

03.09.18 17:36

moc a vzdor.indd 442

03.09.18 17:37

DUŠAN D. PAŘÍZEK: BULHARSKO V NÁS

Kdybych svému dědovi Rudolfu Tušovi (nejmladšímu z osmi sourozenců narozenému 20. července 1918 v Moravské Nové Vsi) tvrdil, že prezidentem suverénní České republiky bude roku 2018 Miloš Zeman, nejspíš by se mi vysmál. Kdybych mu tvrdil, že tentýž Zeman opakovaně pověří složením vlády jakéhosi Babiše, velkovýrobce drůbežího, podezřelého z defraudace evropských grantů i spolupráce s StB (a bůhví čeho ještě), který prohrál spor o evidenci u StB, asi by řekl, že penězi holt smrad nesetřeš anebo, že liška mění kožich, nikoliv zvyky.

S dědou si o tom už povídat nemohu. Ale vracím­‑li se do Česka, často na něj myslím. Jako by celý národ necelá tři desetiletí přešlapoval na místě. Možná se jedná o nedoléčenou dětskou chorobu stále ještě nedospělé demokracie. O vadu na kráse, způsobenou ochotnickou snahou o ustavení liberálně­‑demokratického řádu.

Dívám­‑li se na současnou politickou reprezentaci, kladu si otázku, proč se tato země nikdy nevyrovnala s minulostí. Jako by lidem nevadilo, že jim „bývalý“ člen strany, „bývalý“ donašeč nebo „bývalý“ agent StB vysvětlují pojmy jako „demokracie“ nebo „Evropa“.

Nechci z pohodlného odstupu polemizovat, snažím se pouze popsat systémový nedostatek — tuto náchylnost postsocíkovského systému k podvodům (i podvodníkům)…

Děda byl svérázný chlap z vesnice, rád vzpomínal na dětství, na životní příležitost „Zlín“, Baťův internát, i na možnosti, které skýtala první republika. Po válce založil v Uherském Hradišti vlastní firmu, opravoval pokladny a mechanickou výpočetní techniku. Po únoru ’48 musel provoz ukončit. Přešel jako vyučený jemný mechanik do státního podniku Pozemní stavby Zlín. Do strany nevstoupil, na nikoho nedonášel, s StB nespolupracoval. Po převratu reagoval na nezřízenou euforii opatrně. Po dvou totalitních systémech a dvou republikách prostě lidem už moc nevěřil.

443

moc a vzdor.indd 443

03.09.18 17:37

Ani „havlismu“ nepodlehl, z mého nadšení a otevřeného obdivu si dělal legraci. Jeden z mála skutečných sporů, který jsme kdy měli.

Intenzívně jsem na dědu Tušu vzpomínal, když se mi v červnu roku 2015, několik měsíců před vydáním, dostal do ruky rukopis románu Moc a vzdor. Četl jsem příběh země, kde se revoluce prakticky nekonala. A věty, které mi připomínaly rozhovory s dědou. „Moc mívá různé podoby, vláda jedné strany byla jen jednou variantou, přežila se…“, píše Ilija Trojanow. Tedy žádný převrat, místo toho „řízené a kontrolované reformy“. Chtěné a představiteli výkonné moci provedené vědomě: nucené odstoupení generálního tajemníka Ústředního výboru Bulharské komunistické strany Todora Živkova a jeho následné vyloučení ze strany soustředilo pozornost na prominentního obětního beránka. Jenomže zdání klame, první „svobodné volby“ po pádu komunismu vyhrála Bulharská socialistická strana, do nového hávu převlečení „bývalí“ komunisté. „Podstatné je, kdo roztáčí kolotoč,“ píše Ilija Trojanow, „ne kdo sedí na kterém koníkovi“.

S dědou jsme se v lednu ’90 bavili o tom, zda se muselo Občanské fórum s komunisty na něčem dohodnout, aby revoluce proběhla tak hladce, téměř bez násilí — „sametově“. „Češi sú kultivovaní lidé — žádní Rumuni“, žertoval děda, „až moc kultivovaní…“. Až moc.

A za všechno se platí. Daň za tehdejší kultivovanost platí Česká republika dodnes.

Současnou vládu sestavil premiér Andrej Babiš, podporovaný hlasy KSČM. Co se to stalo? Co se všechno podělalo, abychom dospěli až sem? Tolik ostalgických komunistů, estébáků a bezskrupulózních podvodníků, kteří se donekonečna budou odvolávat na to, že přece jednali v souladu s — tehdejšími — zákony! Selektivní paměť se vždycky hodí. Hodně se zapomínalo. Zapomnělo se třeba na to, že Státní bezpečnost mnohdy nedodržovala ani předpisy, které za starého režimu platily. Přestupky, nátlak nebo násilí konané spolupracovníky Státní bezpečnosti ve vztahu k disidentům a odpůrcům režimu byly trestné vždy — i tehdy bylo „zneužívání pravomoci veřejného

moc a vzdor.indd 444

444

03.09.18 17:37

činitele“ protizákonné. Zapomnělo se. Když alespoň čas od času dochází v křiklavých kauzách k soudnímu postihu, argumentuje obhajoba konáním podle někdejších právních norem a trestním promlčením jednání svých klientů. Dalo by se spočítat na prstech, kdo z řad příslušníků StB nebo tehdejších mocných byl za svá pochybení vůbec nějak soudně postižen. Naopak, těmto „bývalým“ zločincům ve valné většině zůstaly zachovány výhody spojené s výkonem služby.

Proč? Kdy se zmeškala příležitost něco změnit? A byla vůbec nějaká?! Po listopadu ’89 se nová vláda přihlásila k právní úpravě platící v Československu do té doby. Právní předpisy, podle nichž se v minulosti jednalo, a na základě kterých mimo jiné zasahovala Státní bezpečnost, zůstaly — samozřejmě až na některé výjimky — v právním řádu zachovány. Stát tím chtě nechtě do jisté míry legalizoval činy, ke kterým před listopadem ve jménu těchto právních předpisů došlo.

Pamatuji si, že Václav Havel mluvil rok a půl po listopadu do rozhlasu o nutnosti druhé revoluce. A vzpomínám i na návrh právníka Tomáše Sokola, který se těsně po převratu ještě coby prokurátor pokusil navrhnout zákaz tehdejší komunistické strany. Neuspěl.

Na samém začátku možná byla předmětem diskuzí snaha o vypořádání se se zločiny komunismu jednou provždy. Možná se uvažovalo o vytvoření právních předpokladů, které by umožnily inkriminaci alespoň těch nejzávažnějších činů. V tehdejší nové vládě však převážil názor, že by se právní řád ČSSR měl převzít, samozřejmě až na některé do nebe volající výjimky, v původním znění. Šlo o pomyslnou — nejen právní a legislativní — kontinuitu, o pojítko mezi oběma systémy, usnadňující přechod z jednoho do druhého.

Zasahovat do stavu právního řádu post festum a měnit ho dodatečně, bylo z tohoto úhlu pohledu zřejmě nepředstavitelné. Postavit se k minulosti čelem a prohlásit některé právní předpisy dodatečně za neplatné, protože byly zločinné? To neodpovídalo tehdejší společenské náladě. Příliš radikální gesto, nehodící se do „sametové“ doby, která si říkala o kompromisy.

V Zákoně o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu stojí, že režim panující v Československu 445

moc a vzdor.indd 445

03.09.18 17:37

Ilija Trojanow Moc a vzdor Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4) v roce 2018 jako svou 380. publikaci Z německého originálu Macht und Widerstand přeložila Radka Denemarková Doslov Dušan D. Pařízek Redakce Michaela Škultéty Grafická úprava a obálka Juraj Horváth Sazba písmem BaskervilleTenOT, Bohemian-typewriter & Kamenny Stein Stará škola (staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 448 stran, TS 13.

ISBN 978-80-7470-216-7 ISBN 978-80-7470-217-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-218-1 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz.

Doporučená cena včetně DPH 449 Kč www.akropolis.info

moc a vzdor.indd 448

03.09.18 17:37

falesna zalozka.indd 1

MOC A VZDOR

Strhující román o východní Evropě a tak trochu i o naší epoše reálného socialismu a práci Státní bezpečnosti.

A také příběh o tom, co prosáklo do dnešních dnů po roce 1989. Freska poválečné Evropy, jejímuž vzniku autor věnoval několik let průzkumu archivů bulharské Státní bezpečnosti, strávil hodiny s pamětníky země, odkud jeho rodina pochází. Příběh o celoživotním nepřátelství dvou mužů, jejichž nepřátelství oba deformuje stejně. Oba stárnoucí protagonisté vyprávějí příběh jen ze své perspektivy, je to nekompromisní duel, v němž nechybí sarkasmus a ironie ani téma odcházení.

Román paměti, esence života v době totalit, román o bezmoci mocných a moci bezmocných. Fascinující čtení, neuhýbavé myšlení, ostrý i poetický jazyk.

ILIJA TROJANOW *1965

Spisovatel, překladatel a nakladatel bulharského původu, který odešel jako šestiletý chlapec se svými rodiči do Německa. Vyrůstal však v Keni, kde jeho otec získal práci. Po maturitě vystudoval na univerzitě v Mnichově etnologii a právo. V češtině dosud vyšly jeho publikace Moje Afrika: mýty a všední realita (Ikar: 2004) a Sběratel světů (Host: 2008) věnovaný cestovateli a objeviteli Richardu Francisovi Burtonovi (1821—1890).

Ve svých reportážích se vedle literatury rovněž věnuje asijským zemím a islámu, k němuž konvertoval. Nositel řady mezinárodních ocenění a člen prezidia německého PEN-klubu. Román Moc a vzdor (Macht und Widerstand) inscenoval v hannoverském Schauspiel Hannover režisér Dušan D. Pařízek. Trojanowovy knihy byly přeloženy do více jak 30 jazyků.

Překlad Radka Denemarková

03.09.18 18:05